PRO ANA??? NIE!!!

Narodila si sa ako original, tak neumieraj ako kopia...

Knihy o ppp

Z deníku bulimičky

Autor: Jana Sladká-Ševčíková

 

  • Jak to začalo
  • Víte, co je na bulimii nejhorší? Že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už to nikdy neuděláte, že je to odporné, že se vám to příčí. Nepomůže to. Druzí (až se jim přiznáte a svěříte) vám mohou radit, že se musíte změnit, najít si správné stravovací návyky, mít ráda sama sebe… Přijde záchvat a naráz zapomenete na všechno. Jako by všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedbáte na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v tom lítáte. Je vám to jedno. Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte se a jde se dál. Stane se to jednou, dvakrát, desetkrát… Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí – protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy – máte odulé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, opuchlé břicho, jste unavení, potíte se studeným potem. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem… Dostat se do takového stavu lze velice snadno, o to hůř se hledá cesta zpět.
  • Procitám. Jsou tři hodiny ráno. Všude je tma, manžel vedle mě v klidu oddychuje. Zase musím vstát a cosi mne ponouká bloudit nočním bytem. To cosi je hlad. To cosi je bulimie.
    Co jsem vlastně večer jedla, že mne nenechala spát celou noc? Normální večeři, normální krajíček chleba, trochu másla, sýr, pár koleček salámu. Ano, vzpomínám si, měla jsem pak ještě hlad. Věděla jsem, že na mě bulimie znovu útočí. Ale myslela jsem si, že to zvládnu. Že už jsem překonala všechny nejhorší fáze. Ne, nepřekonala. Vezmu si tedy jen jogurt a kousek buchty. Ale ne, ne, ne … to přece nechci! Nechci se zase cpát, nechci být nešťastná ...