PRO ANA??? NIE!!!

Narodila si sa ako original, tak neumieraj ako kopia...

Vím, jak chutná vzduch

Vím, jak chutná vzduch (úryvek z knihy)

Zavolala jsem mámě a sdělila jí tu špatnou zprávu, že mě přestěhujou na jednolůžkový pokoj s celodenním dozorem. I tentokrát mi slíbila, že s doktory promluví, ale obě dvě jsme věděly, že to nebude nic platné.
Probrečela jsem celé odpoledne s hlavou pod dekou. Teď už si můžu rovnou lehnout a umřít, pod dohledem se mi můj plán nikdy nemůže zdařit. Možná se mi ještě povede brát si projímadlo, aniž by si toho všimli, ale co až mi dojde? Návštěvy budou taky kontrolovat, takže Jasper už mi žádné další nebude moct přinést. Sestřičky také uslyší co říkám, až budu s někým mluvit po telefonu, i když i volání mi omezili, jen dva telefonáty za den.
Jejich systém trestů jsem nedokázala pochopit a nechápu ho dodnes. Zacházeli se mnou jako se zločincem, který nejen že stojí společnost spoustu peněz, ale navíc překáží. Bylo jasné, že mě mají plné zuby, a čím více se ode mě odvraceli, tím nešťastnější jsem byla. Hluboko v duši jsem si přála, aby mi pomohli, ale oni se se mnou bavili jen o kalorických tabulkách, a to mi tedy rozhodně nepomáhalo.
Jednolůžák byl podobný pokojům, na kterých jsem ležela předtím. Rozdíl byl jenom v tom, že tady jsem byla pouze já a sestřička, která na mě dohlížela celý den. Nebyla jsem sama ani vteřinu. Když jsem potřebovala na záchod, přinesli mi nočník a často ani nezavřeli dveře na chodbu. Chodili tam pacienti a příbuzní a mě to velice ponižovalo, že musím vykonávat potřebu takhle. Častokrát to trvalo dlouhé hodiny, než jsem si ulevila, protože žaludek už byl zvyklý na projímadlo. A když jsem musela snížit jeho spotřebu, protože mi už docházelo, bylo to ještě težší. Měla jsem ze zácpy bolestivé křeče v břiše, ale marně jsem od nich chtěla klystýr, nic mi nedali. Mohla jsem si za to sama, že jsem nemohla normálně na záchod.
Já, ktërá jsem se odjakživa denně koupala, jsem se teď koupat nesměla. Místo toho mě otírali mokrým hadrem a vlasy mi myli jednou za týden v posteli. Dodnes jsem nepochopila, čemu by vadilo, kdyby mi dovolili jít se umýt. Nevím, jestli se báli, že se oběsím na hadici od sprchy nebo že dostanu infarkt. Vím jen, že už jsem si nemohla dělat nárok absolutně na nic.
Sestřičky se u mě střídaly ve třech směnách a jedna byla milejší než druhá. Měla jsem je docela ráda, nemohly za to, že jsem tam musela ležet. takže jsem si spolu většinou povídaly, pokud jsem ovšem neměla špatnou náladu, to jsem potom vydržela mlčet i několik dní, což jim bylo velice nepříjemné.
Doktor Leslie přicházel každý den a já se na něj vždycky těšila. Přestože jsem ho občas nenáviděla, zároveň jsem ho i milovala. Byl na mě vždycky hodný, i když jsem zdaleka nesplňovala jeho představy. Když šel domů, často se u mě zastavil, aby mi řekl pár povzbudivých slov, a já mu za to byla vděčná. Věděla jsem, že na mě hodně myslí a přemítá, jak dlouho to vydržím. jestli mě stihnou zachránit před anorektickou smrtí, nebo jestli už je pozdě. Vyprávěl mi o tom, že si myslel, že nepřežiju, ale naštěstí se mýlil.

Hodně času jsem strávila přemýšlením o tom, co budu dělat, jestli se jednou dostanu z nemocnice. Už dříve jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych šla na ekonomiku. Šlo jenom o to, jak to zařídit, vždyť jsem byla zavřená v nemocnici a vypadalo to, že mě s největší pravděpodobností nepustí domů do Vánoc. Probírala jsem to hodně s mámou a ona se pokusila promluvit s Lesliem, jestli by bylo možné, abych dělala školu a byla přitom dál v nemocnici. Od začátku byl proti tomu, byl přesvědený, že na to ještě zdaleka nejsem dost zdravá. Ve skutečnosti pochyboval i o tom, jestli bych vůbec přežila jenom cestu po schodech dolů do haly.
Časem jsem tak zeslábla, že jsem často málem omdlela, když jsem měla udělat dva kroky k nočníku. Vlasy mi prořídly, leckdy mi vypadávaly celé velké chomáče, když jsem si je česala. Nehty jsem měla pořád promodralé a ta lehounká peřinová deka, kterou mě přikryli při příjmu, mi teď ztěžkla. Neustále mě bolely kyčle, protože mezivrstva tuku byla pryč, takže se klouby dřely přímo o sebe.
Dovolili mi jen dvě návštěvy za den a jenom pod kontrolou. Máma za mnou chodila každý den a Jasper několikrát za týden. Starší sestra mě navštěvovala jednou týdně a většinou se zdržela několik hodin. Jednou přišla uprostřed oběda, byla jsem jako smyslů zbavená, protože už jsem neměla žádné projímadlo, a tak jsem odmítala cokoliv sníst. Bente, která měla dozor, mi přinesla tác s oběděm, ale já ho nechtěla. Odjakživa jsem nesnášela krabí karbanátky a teď na mě z talíře cověly dva obrovitánské kusy a vařená zelenina. Bente se mě marně snažila přemluvit a moje sestra to sledovala s otevřenou pusou. Zavolali Leslieho a já se rozbrečela.
"Nesnáším krabí karbanátky, že jo, Lindo?" vzlykala jsem. Přikývla, a tak tác odnesli, ale přinesli místo něj jiný.
Ležela na něm obrovská selská omeleta se špekem. Můj tichý pláč se změnil v hlasitý nářek, prostě jsem to nemohla sníst. Hlas v mé hlavě mi nařizoval, že nesmím, protože pak by se stalo něco hrozného. Těkala jsem očima po pokoji od sestry na Leslieho a zpátky na Bente. Odhodlaně jsem vzala tác a mrštila s ním o zem. Přistál uprostřed pokoje a já se nenávistně podívala na Bente.
"Já to žrát nebudu," ječela jsem. Nikdo nic neříkal, a já byla zaskočená. Zaskočila mě jejich i moje vlastní reakce. Leslie vypochodoval z pokoje a Bente sbírala naštvaně jídlo. Moje sestra plakala a já si přetáhla deku přes hlavu.

Později toho dne mi Leslie pěkně vynadal, ale mě to bylo jedno. Vyvlekla jsem se z oběda a to bylo nejdůležitější. Bylo mi ovšem jasné, že tuhle scénu nemůžu opakovat. Měla jsem čím dál častěji horší náladu a většinu času jsem byla schovaná pod peřinou. Když mi přinesli jídlo, sice jsem se snažila něco sníst, ale často ho museli zase nedotčené odnést a byli naštvaní.
Pochopila jsem, že to budu muset brzy vzdát, už jsem neměla sílu. Vážila jsem tehdy 34 kilo a stále častěji padala slova o umělé výživě. Představa, že by mě měli zavést do nosu hadičku, mi byla tak vzdálená, že mi připadalo, že mluví úplně o někom jiném. Nikdy si žádnou sodnu do nosu dát nenechám, to byl pro mě fakt. Nenáviděla jsem hadičky více než myšlenku na smrt. Prostě jsem nevěřila tomu, že bych mohla umřít na to, že vážím 34 kilo. Měla jsem sice hodně nízký tlak, ale nedělala jsem si s tím starost. Jediné, co mě znepokojovalo, bylo, že jsem se cítila mnohem víc nemocná, než když jsem nastoupila do nemocnice.

"Marie, nemohla bys prosím zase začíst jíst?" Máma na mě koukala očima plnýma slz. Odvrátila jsem se a zavrtěla mlčky hlavou. "Já nemůžu, mami."
"Když nezačneš jíst, budou ti muset dát sondu." pokračovala dál v slzách. Její křehká ruka se dotýkala té mojí. Taky zhubla a na očích jí byla vidět únava. Snad by to bylo pro všechny mnohem lepší, kdybych rychle umřela. Nikoho už by neotravovala moje podivná nemoc a já bych se už nemučila snahou splnit pokyny hlasu uvnitř mé hlavy, kvůli kterému stejně dříve či později umřu. Už jsem nedokázala ty dva hlasy v sobě rozlišit, skoro mi splývaly a ten silnější vítězil. Ať jsem byla sebevíc unavená a blízká tomu se vzdát, přece jsem ho nakonec poslechla. Nenáviděla jsem ho, protože mi udělal ze života peklo, a nenáviděla jsem samu sebe za to, že jsem mu to dovolila.
V noci jsem většinou ležela na zádech, zírala do stropu a počítala prasklinky, bylo jich přesně 723. Jak jsem na ty hloupé malé prasklnky upírala oči, vždycky mě rozbolela hlava, ale nutila jsem se do toho. Nikdy se mi nechtělo povídat si s nočními sestrami, které zpravidla podřimovaly nebo luštily křížovky. Byla to pro ně nuda a nesnažily se to skrýt. Často to byly mladé sestřičky ze zdravotní školy, kterým při pohledu na mě dost zatrnulo. Když jsem si lehla na peřinu a cvičila, cítila jsem jejich znechucení.